Dyž já si zazpívám na Věterském poli
(Dívčí písně, Ostatní)Dyž já si zazpívám na věterském poli,
můj hlásek udeří na lovecké zvony.
Na lovecké zvony, na ty bílé domy,
na ten nejbělejší, kde je nejmilejší.
Dyž já si zazpívám za humnem na mezi,
můj hlásek udeří milému do dveří.
On ide k večeři, okénko otvírá,
"Poslyšte mamulko, galánečka zpívá".
Zpívá, synku, zpívá, šak ví pánbú kerá,
to mamulko zpívá, má galánka věrná.
Rozbor písně - Sto lidových písní českoslovanských (František Bartoš, 1903)
Věteřov (adj. věterský) a Lovčice (adj. lovecký) dědiny nedaleko Ždánic.
Je krásný letní večer. Na věterském poli byla dívka na trávě. Nyní vrací se domů, i zazpívá si ještě na rozloučenou, tentokráte nikoli s polem, nýbrž se svým milým v sousedních Lovčicích, který se tolikéž vrací s polní práce. Její krásný hlas plným a lahodným zvukem se nese širou tichou krajinou večerní, až udeří na lovecké zvony i na bílé domy vesnice a ovšem i na dům, kde bydlí její milý. Docházejíc domů, zazpívá si ještě za humnem na mezi tím směrem, aby její hlas udeřil milému zrovna do dveří.
Jak její krásný hlas na milého působiti bude, dívka živě si představuje, a čeho se ve své obrazivosti a milostné touze domnívá, to za jisto klade. Vidí, kterak milý hoch, právě vcházeje do jizby k večeři, její hlas zaslechne, kterak spěchá otevřít okénko, aby se jím pokochal a potěšil, jak svou matku volá, by s ním sdílela jeho blaženost.